Základní pojem gramatické teorie, která představuje sovětskou/ruskou variantu ↗funkční gramatiky pěstované v 2. pol. 20. stol.; hlavním autorem této verze funkční gramatiky je ✍Bondarko (1991a), ✍Bondarko (2007). Koncept f.s.p.n. jen pole vychází z pojmové dvojice „centrum a periferie“ (viz ↗centrum a periferie), uvedené do lingvistiky ↗Pražskou školou. Původně předpokládal dva metodologické kroky: (1) zjištění jazykově relevantních významových/funkčních kategorií, vyjadřovaných konvencionalizovanými jaz. formami; (2) na základě takto zjištěných kategorií hledání dalších jaz. forem jejich vyjadřování, a na tomto základě postulování f.s.p. Přístup lze (pro první přiblížení) demonstrovat takto: (1) U morfologické formy piš, pišme, pište (nazývané tradičně imperativ) se různými metodami n. intuitivně dospělo k závěru, že tato forma vyjadřuje (dejme tomu) „imperativnost“, ať už jako invariantní význam (Gesamtbedeutung), n. jen hlavní význam (Grundbedeutung). (2) Teorie f.s.p. pak vedla k hledání a popisu dalších jaz. forem (různé míry komplexnosti a různého kategoriálního statusu: morfologické formy, syntaktické formy, lexikální formy), které vyjadřují „imperativnost“, přičemž imperativnost se už nechápe jako význam jedné formy, nýbrž jako f.s.p. Takové formy byly v č. nalezeny ve větách obsahujících morfosyntaktické struktury: (a) ať + finitní tvar plnovýznamového slovesa n. ať + finitní tvar pomocného slovesa být + participium trpné, kde finitum má formy s rysy 2. os.sg. / pl.n. 1. os.pl.ind.préz. (Ať to do večera opíšeš / *To do večera opíšeš ať; *Ať to do večera opiš; *Ať jsi to do večera opsal; *Ať bys to do večera opsal) (Ať jsi ráno oholen), (b) bud‑ nedok. sloveso v inf., kde bud‑ má formu s rysy 2. os. sg. / pl. n. 1. os. pl. (Budeš psát; Psát budeš), (c) co aby‑ sloveso v inf., kde aby‑ má formy s rysy 2. os. sg. / pl. n. 1. os. pl. (Co abys psal / *Abys co psal / *Abys psal co), (d) ne + aby‑ + ‑l‑participium,, kde aby‑ má formy s rysy 2. os. sg. / pl. n. 1. os. pl. (Ne abys psal / *Abys ne psal / *Abys psal ne; *Ne abys byl psal), (e) sloveso v inf. (Nepsat; Neopisovat), (f) modální sloveso + sloveso v inf., kde modální sloveso má formu s rysy 2. os. sg. / pl. n. 1. os. pl. ind. préz. ind. n. kond. (Musíš psát; Měl bys psát, (g) otázky zjišťovací s finitem s rysy 2. os. sg. / pl. n. 1. os. pl. ind. préz. ind. n. kond. (Půjčíš / Půjčil bys mi plavky?) atd., např. též ↗explicitní performativní formule: Poroučím ti, abys psal. Podle této metodologie byly postulovány f.s.p. imperativnosti, temporálnosti, aspektuálnosti, modálnosti, ale taky subjektovosti (osobní a neosobní struktury), atributivnosti aj., viz ✍Bondarko (ed.) (1987), ✍Bondarko (ed.) (1990), ✍Bondarko (ed.) (1991b), ✍Bondarko (ed.) (1992), ✍Bondarko (ed.) (1996a), ✍Bondarko (ed.) (1996b). Přístup (na první pohled) sugeroval, že všechny prostředky jistého pole jsou významově/funkčně ekvivalentní v tom smyslu, že mají společný invariantní význam/funkci, podle něhož bylo celé pole nazváno, a liší se různými významy dalšími, tvořícími uvnitř pole různá mikropole, a/nebo stylisticky.

V dalším vývoji teorie ztrácel na významu krok (1) a byly konstruovány také kategorie, pro které v jaz. není konvencionalizovaná morfologická forma (např. stativnost, nezcizitelné vlastnictví apod.). Tím byl absolutizován krok (2). Tato metodologie vede v č. lingvistice např. k tomu, že struktury (a) Piš! a (b) Poroučím ti, abys psal se (běžně) pokládají za funkčně ekvivalentní (synonymní?), protože (a) i (b) vyjadřují v rámci f.s.p. „imperativnost“ tentýž význam, čímž se přehlíží fakt, že (a) je věta rozkazovací, zatímco (b) oznamovací, tedy se nebere primární zřetel k významu jazykové formy. Různost jazykové formy ovšem vynucuje různost významu, která na první pohled není bezprostředně viditelná, ale projevuje se nějak „skrytěji“. Např. na rozdíl mezi (a) a (b) uvedenými výše ukazuje už jen skutečnost, že na (a) nelze odpovědět: To není od tebe hezké, kdežto na (b) ano; srov. i ✍Hirschová (2002). Za přednost konstruktu f.s.p. se ovšem deklarovalo právě to, že umožňuje shromažďovat jaz. prostředky různých rovin pod jedním společným funkčním jmenovatelem, což má vytvářet předpoklady pro zjišťování jejich vlastností lépe, než když jsou analyzovány izolovaně. Přitom údajně nevadí, že se – strukturalisticky viděno – hranice mezi subsystémy/moduly jaz. systému (langue) zcela ruší a jaz. se stává plochým a amorfním fenoménem. Teorie f.s.p. se proto uplatnila také jako gramatika pro praxi, viz ✍Parmenova (2000).

Funkční přístup „od významu/funkce k formě“ byl v č. prostředí hlásícímu se k strukturální a funkční jazykovědě ↗Pražské školy vždy atraktivní, a proto byla jako „model“ myšlení o jaz. integrována do teorie gramatického popisu vznikajícího v České republice v 60. a 70. letech 20. stol. i idea f.s.p., zvl. do té jeho linie, která spolupracovala s ↗DVS. Pojem funkčněsémantické kategorie pak byl u mnohých významných lingvistů povýšen téměř na metodologický axiom (a etiketován jako (jeden rys) „sémantizace syntaxe“). Viz též ↗funkční gramatika, ↗ české poválečné mluvnictví.

Bondarkova teorie, známá taky jako leningradská škola, měla partnera ve skupině leningradských jazykových typologů kolem Cholodoviče a potom Chrakovského: ✍Chrakovskij (1998) charakterizuje Cholodovičův program přibližně takto: úkolem jazykové typologie je sestavit katalog univerzálních „gramatických významů“ a každému z těchto významů přiřadit gramatické jazykové prostředky, které jsou v jednotlivých jazycích s různou strukturou, n. skupinách jazyků; viz též ✍Chrakovskij & Ogloblin (1991). I tento program byl inspirativní pro funkční č. gramatologii (z okruhu ↗FGP i ↗DVS); viz též ↗české poválečné mluvnictví.

Idea univerzálních „gramatických významů“ se vzdálila od f.s.p. a v novější jazykově typologické lingvistice se rozvíjí např. v projektu The Expression of Cognitive Categories (v nakl. Mouton de Gruyter, http://degruyter.com/).